Historie SDH do roku 1945

Založení Sboru dobrovolných hasičů v naší obci spadá do doby bývalé rakousko-uherskémonarchie do roku 1911. Co vedlo naše předchůdce k tomu,aby právě v tomto roce byl Sbor založen? Byly to časté požáry, způsobené nezodpovědnou rukou žháře.

V červnu roku 1911 vyhořela stodola usedlosti č.p. 8 patřící Janu Zatloukalovi.

Požár byl založen neznámým pachatelem. Na požářišti dohořívaly a doutnaly zbytky trámů, okolní požární sbory odjižděli domů. Občané se dosud nevzpamatovali z prožité hrůzy, aby téže noci vypukl nový požár ve stodole usedlosti č. p. 2 patřící Josefu Korhoňovi.

Události kolem požáru, jeho hašení, byly dosud předmětem živé debaty a červený kohout usedl na střechu výměny usedlosti Josefa Korhoně domek č. p. 53.

Blížily se žně. Úroda na poli dozrávala a zlaté klasy, obtížené zrním, klonily se k zemi. Pod dojmem úmyslného zakládání požárů, byly v obci naorganisovány žňové hlídky. Sv. Markéta hodila srp do žita a na pole vyšli sekáči, aby kosoukosili obilí, vázali ve snopy a jak tehdy bylo zvykem svezli výsledek svého snažení, zlatou úrodu, zajišťující vonný chléb, do stodoly. Zde čekaloobilí na výmlat. Hlídky konaly svou povinnost, i když tělo a svaly bolely od celodenní práce na poli, konané ve velkém žáru červencového slunce. Tři týdny po posledním požáru, vracel se Vojtěch Meixner ve večerních hodinách z hostince Arnošta Vitáska, kde byl pobesedovat s kamarády a zvlažit vyprahlé hrdlo po celodenní úmorné práci pivem z hanáckého ječmene. Když se blížil ke škole, spatřil šlehající plameny ve stodole svého otce. Včasným zásahem byl oheň uhašen, ale bylo jasně prokázáno, že požár byl založen. Snopy ješmene byly narovnány ke vratům stodoly a zapáleny.

Obec žila ve stálém strachu a očekávání nových, dalších požárů. Výmlat obilí pokračoval a sousedé si chodili vzájemněpomáhat. Mláticí garnitura na parní pohon se přemístila do usedlosti Josefa Korhoně, č.p. 2. Při výmlatu pracoval i čeledín Libor (přijmení údajně Konečny). Na posilnění při práci požadoval kořalku a když mu byla odmítnuta, vyhrožoval: ,,Když mě nedáte kořalku, pak se neptejte po hůrách!“, a utekl na náves. Výhružku pronesl před nestarším synem hospodáře, Josefem Korhoněm, tehdy 14ti letým. Ten upozornil ostatní dospělé pracovníky, kteří se vydali za Liborem na náves. Ten, spatřiv je, začal utíkati směrem k Břuchotínské. Zde byl zadržen Josefem Frantíkem a předám příslušným orgánům.

První, kdo jej měl ze zákládání požárů, byl František Plachý. Libor byl totiž vždy mezi prvními u požáru, agilně hasila vydatně pomáhal při všech záchraných pracech. Za pomoc při hašení bylo pak zvykem, že postižený dával hasičům odměnu ve zdejším hostinci ve formě sudupiva a lihovin. I tam byl Libor první, neboť alkohol byla jeho slabá stránka.

Při soudním líčení byl korunním svědkem chlapec Josef Korhoň, který znění pronesené vyhrůžky Liborem, potvrdil. Obžalovanému byl přidělen obhájce ex offo, který v závěrečné obhajovací řeči uvedl, že je mu velmi těžko obhajovat svého klienta, když ve všech místech, kde působil, vznikaly požáry a po jeho odchodu nastal klid. Zákládání požárů mu však prokázáno nebylo, neboť vše popřel a byl proto odsouzen pro vyhrožování.

Skutečností však bylo, že po odchodu z obce požáry ustaly. Obec a sní její občané si vydechla, avšak prožitá hrůza, zničený majetek si tím více vyžadovala zřízení vlastního požárního sboru. Z dnešního pohledu byly okolní sbory vybaveny nedokonalou technikou, takže se na požářiště dostavovaly opožděně, kdy živel dosáhl svého vrcholu a mohly jen provádět zajišťování sousedních domů. Po projednání v obecní radě a zastupitelstva bylo rozhodnuto, aby byl založen dobrovolný sbor hasičský, a aby byla zakoupena ruční stříkačka od firmy Smékal, Čechy pod Kosířem.

Záznamy v protokolární knize tehdejšího Sboru dobrovolných hasičů jsou velmi kusé a nelze s nich získat přesný popis běhu událostí a jednání, které v tomto směru bylo vedeno. Informace byly získány od posledního, žijícího, zakládajícího člena Sboru Václava Kašlíka a od starších občanů obce, kteří si uchovali v paměti ústně podané zprávy od svých otců.

Jako vůbec první je záznam ze dne 19. listopadu 1911, kdy pravděpodobně došlo k ustavení Sboru se všemi náležitostmi. Byla to valná hromada, které byl přítomen delegát 8. župy nadučitel František Mohapl, který zřřejmě pokytl informace i o administrativě, t.j. i o vedení záznamů ze schůzí. Na této valné hromadě byla provedena volba funkcionářů.

Jako prvnífunkcionáři sboru byli zvoleni:


Josef Korhoň Starosta	Josef Mikulka jednatel	František Frantík pokladník	František Plachý náměstek starosty


Jan Zatloukal člen výboru	Vincenc Opletal náhradník	Vincenc Plachý revisor	Alfons Švestka revisor

Podle pozdějšího záznamu stali se členem výboru ještě: Josef Vychodil, Ignác Zatloukal a prvním zbrojmistrem byl zvolen Jan Frantík.

Dřívější záznamy neexistují, buď že nebyly napsány, nebo došlo k jejich zničení. Stejným způsobem a ve stejné rozsahupokračují zápisy až do konce roku 1913. Vypuknutím první světové války ustala činnost sboru, neboť téměř všichni členové nastoupili vojenskou službu a byli nucenibojovat za nenáviděnou monarchii na všech frontách, jak na východě, tak i na západě. A válka si vybrala svou krutou daň i v řadách našich členů.

Po skončení války a vyhlášení samostatnosti se konala první výborová schůze 19. ledna 1919, avšak pro nedostatečný počet přítomných nebyla schopna se usnášet. Schůze se opakovala o šest dnů později, kdy došlo k volbě nového výboru.

Byli v něm:

Bartoloměj Novotný, předseda
František Plachý
Alfons Švestka
Fratišek Frantík
František Coufal
Vincenc Opletal
Jan Procházka
Václav Kašlík, revisor
Josef Sedláček, revisor

Po uctění památky občanů a bratří padlých v I. světové válce rozhodli se zástupci sboru spolupracovat s odborem Národní jednotyna stavbě památníku. Na výborové schůzi dne 10. června 1922 byli do tzv. pomníkového výboru jako zástupci hasičů zvolení bratři Kolář Antonín a Kolář Hynek.

Památník je dílem sochaře Janouška z Olomouce a náklady na jeho postavení, 7000kč, stejným dílem hradili Dobrovolný hasičský sbor a národní jednotaKe slavnostnímu odhalení došlo 3.září 1922 za účasti občanů ze širokého okolí.

V roce 1923 pak obě organizace financovaly oplocení pomníku za 1300kč. Spolupráce pokračovala i dalších obdobía členové společně hrávali divadelní představení. O výdělek se svorně dělili a používali ho na podporu českých škol a českých menšin v pohraničí.

V této protokolární knize je pokračováno až do 2. června 1928. Kniha je popsána a je pravděpodobné, že nová kniha o životě Sboru, v níž byl zachycen život od roku 1928 do roku 1945 byla za okupace záměrně zničena. Neexistuje tudíž žádný písemný záznam o 17 leté činnosti sboru.

Z ústního podání víme, že první mechanická stříkačka od firmy Smékal sloužila Sboru až do roku 1933. Na místa požárů byla dopravovánakoňskýcm spřežením, tažena jsouc za vozem, při čemž požárníci přijížděli k ohni na kolech, nebo současně se stříkačkou. Požár stodoly v roce 1933 u Bartoloměje Novotného a jeho nespěšné hašení si vyžádal, aby stříkačka, jejiž výkon byl závislý na lidské síle, byla nahrazena stříkačkou motorovou. Po delších úvahách bylo rozhodnutozakoupiti motorovou stříkačku opět z Čech pod Kosířem od Akciové společnosti pro výrobu stříkaček. Zákup b yl prováděn prostřednictvím Jana Jurečky z Křelova, který byl zaměstnancem firmy. Jednalo se o dvoukolovou, motorovou stříkačku, která byla na místo požáru dopravována traktorem.